RAZ, DVA, TŘI
Jak asi víte, nedávno jsem si střihl rozcvičku s novelou Hellraiser, abych se připravil na monumentálnější pokračování Šarlatová evangelia. No a protože Hellraiser se ukázal i po letech poměrně nosný a čtení mě bavilo, nebyl důvod moc otálet a odškrtnout si poslední Barkerův zářez na české scéně.
2015
Než se do toho pustíme, je třeba opatrně přiznat, že Šarlatová evangelia nejsou úplně novým románem, už mu je skoro deset let a čeští vydavatelé kolem něj nesměle přešlapovali a báli se ušpinit. V zahraničí nemá román úplně dobré ohlasy a v negaci ho překonává snad jen Hellraiser: The Toll, což je třetí kniha ze série, která je ale dějově zasazená mezi původního Hellraisera a právě Šarlatová evangelia. Jo a nepsal ji sám Clive Barker ale Mark A. Miller. Nicméně dosti odboček a vytáček, pojďme nazout gumáky a vrhnout se na Šarlatová evangelia, protože nakladatelství Carcosa má víc žaludků než kráva a neváhali nám knihu naservírovat.
//Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde lépe od ruky?https://revolut.me/petrcaslava
SPOJNICE
Hlavní postavou je Harry D’Amour, který se objevil už v Knihách krve či v románech Velké a tajné show a Everville. Coby paranormální detektiv je předurčen… tý jo… k čemu vlastně? Zápletka Šarlatových evangelií je tak homeopatická, že je těžké ji postřehnout. Možná je lepší se odrazit od Pinheada, který je hlavní záporák. Coby cenobita a velmistr Řádu Šrámu je předurčen… tý jo… k čemu vlastně? Takhle to nepůjde.
RESET
Kniha začíná nástupem Pinheada na scénu a je to nástup s veškerou parádou. Střeva na lustru, krevní fontána, všudypřítomné rybářské háčky k vyvolání širokých úsměvů. Prostě super. Tohle bude jízda, říkáte si. Ale ouha. Příběh se záhy zlomí do klasické městské fantasy, kde jde mnohem více o duchy, démony, chlapácké detektivy a velikosti jejich přirození. Temná atmosféra je ta tam a zůstává jen neschopnost Barkera vylíčit alespoň trochu uvěřitelné charaktery.
POSLEDNÍ SKAUT
V románu je více hlavních postav, ale všechny se chovají vesměs stejně. Jsou to drsňáci, kteří, když se potkají s pekelným démonem, zahlásí něco jako: “Vrazím ti tuhle pánvičku tak hluboko do krku, že si z tvých varlat udělám omeletu!” Nemám nic proti cool hláškám a četl jsem nejednu knihu a viděl nejeden film, který byl na tom postavený a neskutečně jsem si to užíval. Ale svět Hellraisera… ten jsem si s tím nikdy nespojoval. Tady to jde dokonce tak daleko, že si postavy dělají srandu z Pinheada a oslovují ho Pindíku. Jak pak z takové postavy má jít strach a hrůza, když ji hlavní hrdinové, obyčejní smrtelníci, takto dehonestují.
NOČNÍ STRANA
Při čtení jsem měl neodkladný pocit, jako kdybych četl další román od Simona R. Greena. Jen jsem si říkal, že stylisticky docela dospěl, ale zase se vysral na nějakou alespoň trochu smysluplnou zápletku. Ona ta absurdita jde tak daleko, že Barkerovi hrdinové spekulují o tom, jestli když umřou v pekle, tak se objeví… v pekle a tím se vlastně respawnou. Případně zda když umře démon, tak jestli bude dál existovat jako duch, který může strašit jiné démony (odpověď je ano, existují démonští duchové).
NENÍ VŠECHNO KREV, CO TEČE
Je mi to fakt líto přátelé, ale největší zábavu jsem si s knihou užil v okamžiku, kdy jsem si omylem přečetl větu: “V zešeřelé chodbě se rozléhalo pleskání chodidel” jako “V zešeřelé chodbě se rozléhalo pleskání rodidel”. A tak to je. Barker zprznil svůj odkaz a nám nezbývá než zatlačit si špendlík do oka v naději, že na to zapomenem.